Tibetský španěl je jeden z historicky těžko rozlousknutelných oříšků. Odborníci se velmi často liší v názorech na předky těchto psíků. Jedna z hypotéz hovoří o křížení pekingského palácového psíka s lhasa apso, druhá, pravděpodobnější verze usuzuje na příbuznost s tibetskou dogou, samozřejmě ne ve formě, jakou známe dnes. Jisté je, že tibetský španěl patří k nejstarším existujícím plemenům - psy podobné tibetským španělům zobrazují kresby již ze 7. století našeho letopočtu.

Předkové tibetských španělů žijící v tibetských klášterech, plnili po léta funkci společenskou, hlídací a rituální. Mniši své malé pejsky uměli dobře využívat - při dlouhých modlitbách oceňovali společnost huňatých psíků coby živých "kamínek", psíci také uváděli do chodu tzv. modlitební mlýnky. Malý pes ale také měl v klášterech za úkol držet stráž z vyvýšeného bodu (například obvodové zdi) a na všechno neobvyklé v okolí upozornit svým štěkotem. Štěkot pak přivolal na místo velké dogy, které odradily vetřelce před vstupem do klášterního areálu

Neznáme přesné datum, kdy se tibetští španělé dostali do Evropy, bylo to někdy na konci devatenáctého století. Reálný, historicky podložený původ tohoto plemene se omezuje zhruba na posledních 100 let. První standard byl vypracován v roce 1934 a od tohoto roku byla také malá tibetská plemena v samostatných třídách. Do České republiky byl první tibetský španěl dovezen v roce 1987, první vrh zde byl odchován až v roce 1991.

Tibetský španěl je malý, ale robustní, pohyblivý a vytrvalý psík s dobře vyvinutými smysly. Dodnes je dobrým hlídačem, který si všeho všimne, ale neštěká zbytečně. Vůči cizím je poněkud rezervovaný. Vyžaduje stálý kontakt s rodinou, na kterou se silně upíná, uvítá i společnost dalších psů. Je bystrý, má výbornou paměť, ale je zároveň i velice samostatný a nezávislý, sám sebe považuje za osobnost. Tibetský španěl má milý a neagresivní charakter a je v současné době využíván i při canistarapii a petterapii. Je ideálním společenským a rodinným psem přizpůsobivším se velice dobře životnímu stylu svého pána a jeho rodiny, ale pohyb miluje, neboť je sportovně založený a vůbec není choulostivý. Pro svoji vyjímečnou povahu a snadnou péči se tibetský španěl stává vyhledávaným společníkem lidí, kteří upřednostňují přírodní typ psa.

Tibetský španěl – to je neustále přátelsky naladěný univerzální lék proti stresu!

TIBETSKÝ ŠPANĚL - Standard FCI č. 231 / 11.5.1998/ GB

Země původu: Tibet

Patronát: Velká Británie

DATUM VYDÁNÍ ORIGINÁLNÍHO PLATNÉHO STANDARDU: 24.06.1987.

POUŽITÍ: Společenský pes.

KLASIFIKACE F.C.I.:

Skupina 9 - Společenští a pokojoví psi.

Sekce 5 - Tibetská plemena.

Bez pracovní zkoušky.

CELKOVÝ VZHLED: Malý, aktivní a čilý. Dobře vyvážených proporcí, tělo lehce delší než je kohoutková výška.

CHOVÁNÍ / TEMPERAMENT: Veselý a sebevědomý, vysoce inteligentní, rezervovaný vůči cizím. Ostražitý, věrný, ale nezávislý.

HLAVA: Malá v poměru k tělu, nesena hrdě. Samčí výraz u psů nesmí vykazovat hrubost.

LEBEČNÍ OBLAST:

Lebka: Lehce klenutá, střední šířky a délky.

Stop: Nepatrný, ale vyznačený.

OBLIČEJOVÁ OBLAST:

Nos: Černý je preferován.

Čenich: Střední délky. Tupý s polštářky, prostý vrásek. Brada má vykazovat určitou hloubku i šířku.

Čelisti / Zuby: Mírný předkus. Mezi špičáky je spodní čelist široká s rovnoměrně umístěnými řezáky. Plný skus je žádoucí. Zuby a jazyk nesmí být vidět pokud je tlama zavřená.

Oči: Tmavě hnědé, oválné, bystré a výrazné, střední velikosti, uloženy dostatečně daleko od sebe, ale dívající se vpřed. Okraje očních víček černé.

Uši: Středně velké, převislé, v dospělosti dobře osrstěné, nesené poměrně vysoko. Vyžadují se výše nasazené než je lebka, ale nesmí být poletující. Velké, těžké, nízko nasazené uši jsou netypické.

KRK: Mírně kratší, silný a dobře nasazený. Pokrytý hřívou - tzv. šálem z dlouhých chlupů, který je u psů výraznější než u fen.

TĚLO: Lehce delší od kohoutku ke kořeni ocasu, než je jeho výška.

Hřbet: Rovný.

Žebra: Dobře klenutá.

OCAS: Nasazen vysoko, bohatě osrstěn a v pohybu vesele nesen nad hřbetem. (V postoji dolů nesený ocas nemůže být penelizován.)

KONČETINY:

PŘEDNÍ FRONTA: Středně silné kosti; přední končetiny lehce prohnuté, ale pevné v ramenou.

Ramena: Dobře rozložená.

ZADNÍ FRONTA: Dobře utvářená a silná.

Kolenní klouby: Středně velké úhlení.

Hlezna: Dobře se snižující, rovná při pohledu zezadu.

TLAPKY: Zaječí. Malé a úhledné s osrstěním mezi prsty, které často přesahuje tlapky. Kulaté kočičí tlapky jsou nežádoucí.

CHOD / POHYB: Rychle se pohybující, přímý, volný, suverénní.

OSRSTĚNÍ:

SRST: Krycí srst hedvábné struktury, krátká v obličejové partii a na předních částech nohou, středně dlouhá na těle, ale ležící spíše přilehle. Podsada je jemná a hustá. Uši a zadní části předních nohou krásně osrstěny. Ocas a zadní část stehen (kalhoty) pokryté výraznou dlouhou srstí. Celkově by osrstění nemělo být přílišné, feny inklinují k menšímu osrstění a menší hřívě než psi.

BARVA: Všechny barvy a jejich kombinace jsou povoleny.

VÝŠKA A VÁHA: Výška okolo 25,4 cm (10 palců).

Váha: Ideální v rozmezí 4,1 až 6,8 kg (9 - 15 liber).

CHYBY: Jakákoli odchylka od výše uvedených bodů by měla být považována za chybu a měla by být posuzována v závislosti na její míře.

POZN.: Psi musí mít dvě normálně vyvinutá varlata plně sestoupená v šourku.