aneb

NAŠE CHOVATELSKÁ HISTORIE

Jmenuji se Jana Zajícová a chovem psů se zabývám téměř 40 let. S manželem Jaroslavem jsme začínali s neměckým ovčákem – Lobikem , ke kterému nám zanedlouho přibyl jeden z prvních v Česku odchovaných briardů – Blizzard Petřiny od manželů Šejcových.

Manžel se  intenzivně věnoval výcviku, kde s našimi miláčky nejednou uspěl. Já jsem se aktivně spolu s paní Alenou Bendovou zapojila do chovu briardů u nás v ČR. V hluboké totalitě dělat kynologii nebo chovat psy nebyla žádná slast,ale hlavně my všichni jsme to dělali s radostí a nadšením. Založili jsme chovatelskou skupinu briardů a snažili jsme se toto plemeno zpopularizovat a rozšířit. Za těch téměř 35 let práce s briardy i jinými plemeny mi prošly rukama stovky štěnat při kontrolách vrhů, bonitacích a svodech. Pejskařině se začal i v raném věku věnovat můj syn, a později i jeho manželka Jana. Ta se mnou absolovala akce s briardy a sama se věnovala výcviku. Pořádaly jsme klubové výstavy, pomáhaly jsme při pořádání závodů a výcvikových táborů briardů i ostatních plemen psů. Přitom jsme chovaly briardy, a to v Praze, v čínžáku. Jezdily jsme i nadále po kontrolách vrhů a bonitacích. Byly to jedny z nejlepších let, kdy jsem se aktivně zapojila do chovatelství.

V roce 1991  si naši mladí pořídili sky terriéra od chovatelky paní Dlabolové.

ICh. Alou Modrá písnička – tedy Lojza se v okamžiku stal miláčkem celé rodiny a smečky. V té době jsme měli dva briardy, a hlavně naší půlroční vnučku Karolínu. Lojza ji bezmezně miloval a chránil, stejně tak Dejvánek s Hesinkou. Byl nejen bezvadný kamarád, ale i velmi úspěšný na výstavách u nás i v zahraničí.

S přibývajícími lety jsem se bohužel musela některých aktivit v kynologii vzdát, a tak jsme s naší Janinou přemýšlely, co si pořídit za plemeno, které bych fyzicky zvládala. Paní Dlabolová v té době přivezla první tibetáčky do Čech a mě naprosto okamžitě uchvátili. Do pražského bytu jsem si další štěně bohužel k naší smečce nemohla pořídit, ale v roce 1998 se nám povedlo koupit rodinný domek za Prahou a v ten moment bylo rozhodnuto!!!!!

A tak začal náš pejskařský život s tibeťákem.

Paní Dlabolová mi nechala fenku po z Irska dovezeném psu Avigdor O´Rellim – O´Reillinku, naší Orinku.

Nejhůře to nesl můj muž, téměř měsíc se mnou a s Janou nemluvil, ale nakonec i jeho Orinka dostala na lopatky a stala se jeho miláčkem. Nejvíce byl na ní hrdý při jejích výstavních úspěších.

V té době jsme měli dvě feny briardů z našeho posledního odchovu, Lojzu a nového člena rodiny – bordoňáka Edu. S těmi se Orinka záhy skamarádila a stala se jejich miláčkem a ona zase této smečce velela.

Od této doby se datuje vznik i naší chovatelské stanice Zlatý Klondike a našeho chovu tibetáčků. Postupně se nám naše smečka začala rozrůstat o další tibbie, ale bohužel nás začali naši miláčkové i opouštět. V roce 2002 nás opustil Eda, měsíc po něm Lojzík a nakonec fena Sisinka. Byl to hrozný rok, ale zase k nám přišel Rocky od Marty a Jurinka – jeho dcera.

A jelikož když hodně psů – tak hodně psů, tak k nám přibyla Andulka a rok po ní Vendulka ze Švédska – teda Vašek, jak jí u nás všichni říkáme. Letos nás do psího nebíčka opustila poslední briardka v naší stanici Kesinka. Ale v březnu si Janina pořídila velkého psa, radost mého syna a muže, Dádu – Dášenku – tibetskou dogu. A nakonec v srpnu k nám přijel tibísek z Norska X-Men – tedy Brokolice. Naše smečka je prostě celá tibetská a nikdo z nás by už neměnil.

Není nic kouzelnějšího, než když Vás ráno probudí tibetské zlaté rojení a zašlape do peřin mimi Dášenka. A největší radost nám naši miláčkové dělají na výstavách a hlavně, že jsou s námi!!!!!!